_edited.jpg)
Od Vitrín zpět ke zlatnickému stolu...
.jpg)
Jmenuji se Jana Offeritzová a zlatnickému řemeslu se věnuji od roku 2013, kdy jsem absolvovala obor Zlatník–klenotník na střední škole Uměleckořemeslná s.r.o.
Už během studií mě fascinovala preciznost a originalita šperků. To, jak může z drobného detailu, nenápadné struktury nebo obyčejného kusu kovu vzniknout něco výjimečného. Něco, co člověk nosí každý den, a přesto v sobě nese emoci, vzpomínku nebo část jeho samotného.
Právě tehdy se začala formovat moje cesta, která mě postupně vedla hlouběji nejen do řemesla, ale i k vlastní tvorbě.
Po škole jsem pracovala jako konzultantka, návrhářka i zlatnice ve známých pražských zlatnictvích. Byla to zkušenost, která mi dala mnoho – naučila mě preciznosti, práci s klienty i technické stránce výroby. Přesto jsem se ke své vlastní tvorbě dlouho vracela spíše v osobní rovině. Tvořila jsem pro sebe, pro své nejbližší a potichu si hledala vlastní rukopis.
Až s odstupem času ve mně začala sílit potřeba tvořit svobodně. Po svém. Dát své práci vlastní směr, vlastní jméno a vlastní příběh.
Věřím, že život je příliš krátký na nošení obyčejných věcí. Proto vytvářím šperky, které jsou osobité, přirozené a nesou v sobě charakter. Inspiraci nacházím v přírodě – v jejích liniích, strukturách i detailech, které často zůstávají nepovšimnuté. Stejně důležitou inspirací jsou pro mě ale i lidé samotní a jejich příběhy, vztahy a vzpomínky, které si s sebou nesou.
Pracuji s drahými kovy, drahokamy i sklem a nebojím se organických tvarů ani jemných nedokonalostí, které dávají šperkům život. Každý kousek pro mě není jen ozdobou, ale nositelem určitého významu.
Název KEILA pro mě nese hluboký osobní význam. Není to jen značka, ale příběh, který se se mnou vine už od dětství.
Když mi bylo asi sedm let, dostala jsem pod vánoční stromeček svou první opravdovou Barbie. Nebyla to klasická blondýnka, ale panenka s tmavší pletí a mahagonovými vlasy.
Na její krabici stálo jméno „Kayla“. Ale můj tatínek, který nevěděl jak se čtou cizí jména, ho tehdy přečetl jako „Keila“.
Možná to byla jen drobnost. Ale právě z podobných maličkostí často vznikají věci, které nás nakonec provází celý život.
Tahle přezdívka mi zůstala dodnes. Je to jméno, na které slyším. Jméno, které je moje – i když vlastně nikdy nebylo oficiální.
Myšlenka vlastní značky ve mně vznikala dlouho. Už v době, kdy byl tatínek ještě naživu.
Skutečný význam ale dostala až později – v období, kdy jsem se po jeho náhlém odchodu znovu vracela sama k sobě, ke své tvorbě i k tomu, proč vlastně tvořím. Právě tehdy pro mě KEILA získala úplně jiný rozměr.
Ve chvíli, kdy jsem hledala název pro svou značku, zvažovala jsem i cestu vlastního jména. Po svatbě jsem přijala příjmení Offeritzová – jedinečné, výrazné a možná i praktičtější pro budování značky. Nakonec ale rozhodlo něco úplně jiného.
„Keila“ pro mě nebyla jen volba. Byla to jistota. Jméno, které v sobě nese vzpomínku, vztah, začátek i důvod, proč tvořím.
Samotné logo pak v sobě ukrývá jemný detail – propojení písmen „J“ a „K“, tedy mého jména a příjmení v době, kdy se celý příběh začal psát.
Na první pohled možná nenápadný symbol, který ale o to větší význam má pro ty, kdo jeho příběh znají.
